Obsah

Desetiletý Honzík potřebuje speciální neurorehabilitaci a vy mu ji můžete dopřát

 

Hoyik fotoHana Stodolová ze sousedního Brandýsa nad Labem žije sama se dvěma dětmi. To je samo o sobě hodně těžké, ale Hana je kvůli těžké nemoci desetiletého Honzíka odkázána pouze na příspěvky Nadace Dobrý anděl a na neurorehabilitaci, kterou syn potřebuje a která stojí 21 tisíc korun každý měsíc, peníze nezbývají. Vy ji účastí v charitativním turnaji můžete pomoci. Jako každý rok bude veškerý výtěžek ze startovného, dobrovolného vstupného a výtěžku z občerstvení věnován na tak potřebnou neurorehabilitaci.

 

„Někdy mám pocit, že lezu na Mount Everest, bez přípravy, bez vybavení, zato s více než čtyřicetikilovým Honzíkem na zádech. Nemáme soboty, ani neděle, ani dovolené. Ale zato máme radost z plodů naší práce, které nějakým způsobem stále zrají. A máme kolem sebe vás, co nám – ať už tak či onak – na naší „expedici“ pomáháte, nebo na nás prostě „jenom“ s láskou myslíte. A to vše dohromady je úplně nejvíc. Moc si toho vážím a děkuji vám,“ říká maminka.

 

Za poslední dva roky si její syn a celá rodina prošli peklem. Honzíkovi se totiž v srpnu 2022 vrátila akutní leukemie a hrozilo, že nerovný souboj se zákeřnou nemocí tehdy osmiletý klučina nevyhraje. Po totálním relapsu a těžké mnohadenní resuscitaci, byl jeho stav neurologem označen za vigilní kóma – Honzík jen ležel, nehýbal se, nemluvil, měl zavřené oči, zachovány byly jen základní životní funkce. Pro maminku, která ještě před několika týdny od svého syna při cestě ze školy slyšela „Maminko, tady na světě je to tak krásný, já to tu mám tak strašně rád!“ to byla výzva, výzva k boji, aby si její syn ten svět mohl zase užívat.

 

Jako vystudovaná fyzioterapeutka si okamžitě absolvovala kurz Bazální stimulace, aby věděla, jak vhodně stimulovat pacienty ve vigilním kómatu, aby se obnovila mozková činnost využitím vzpomínek a vytvořila se nová propojení mezi nervovými buňkami. A pak se hned vrátila do nemocnice, kde se synovi se intenzivně věnovala, vyprávěla mu, cvičila s ním, do rukou dávala oblíbené hračky, pouštěla hudbu, a to samé dělala i po propuštění domů, ve dne v noci. S druhým synem a péči o domácnost jí pomáhali její rodiče.

 

Chemoterapie, léčba, stimulace, ale hlavně extrémní péče mámy udělala tolik, že Honza za rok od relapsu zesílil natolik, že se s dopomocí druhé osoby dokázal postavit ze země, mluvil (i když ne úplně dobře) slyšel a vrátil se mu částečně zrak. Sám se také s dopomocí najedl a napil. Výživová sonda už nebyl potřeba. I lékaři říkali, že takový obrat nečekali. Tehdy v nemocnici chtěli maminku napojit na paliativní tým, tak zle na tom Honza byl.

 

 

Dva roky poté – září 2024

 

Honzíkovi končí dvouletá onkologická léčba. Za dva roky sice po neurologické stránce dosáhl obrovských pokroků, ale bohužel to pořád ještě neumožňuje Honzíkův návrat do brandýské Zaškolí na pravidelnou výuku, za spolužáky ale občas chodí, i do druhého patra vyjde, obtížně, ale dokáže to s dopomocí. Dopomoc potřebuje Honza ve všech oblastech života. Kvůli tomu, ale i proto, že se zatím neobnovila schopnost počítat, číst a psát a zrakové funkce jsou ještě omezené, byla by pravidelná školní docházka na hraně proveditelnosti.

 

Maminka proto zahájila s Honzíkem domácí výuku s cílem zopakovat učivo první třídy tak, jak to Honzíkovo postižení dovolí.

 

„Pokračujeme v pravidelném domácím režimu – ráno nácvik jezení s nějakým vhodně nakrájeným jídlem, které si bere Honzík do ruky a vkládá do úst, nácvik pití z hrnku, pak nácvik oblékání, chůze v chodítku s dědou po okolí, zatímco já vařím. Po obědě trénujeme jemnou motoriku, nebo si hrajeme (je to teprve pár měsíců, co Honzík začal mít zájem o hru se svými hračkami a postupně nabývá schopnosti rozvíjet příběh). Do toho všeho se co nejvíce přirozeně snažím zakomponovat nácvik správné výslovnosti, orientace v domácnosti, malé bloky domácí výuky a rehabilitačního cvičení. Večer patří společným procházkám, nácviku hygieny, občas zvládnu udělat Honzíkovi masáž. Před spaním si udržujeme zvyk číst z knihy společně s bráškou,“ popisuje denní rutinu maminka Hana.

 

Dvakrát týdně bude Honzík rehabilitovat v neurorehabilitačním zařízení Astra v Újezdu nad Lesy. Aby Honzík úplně nepřišel o kontakt s dětmi, zve maminka čas od času jeho „bývalé“ kamarády na návštěvu. Což ale zatím není úplně jednoduché, protože je potřeba vhodně vybrat hru, do které by se Honzík mohl s dětmi zapojit a potom během hry zprostředkovávat kontakt s ostatními. Honzíkova řeč totiž zatím není pro ty, kdo ho vidí jen občas, dobře srozumitelná. „Vezmu-li ale v úvahu, že před rokem jsem vždy dlouze přemýšlela o tom, co se mi Honzík snaží sdělit, a nyní už se Honzík (sice s horší výslovností a pomalu) dorozumívá pomocí krátkých vět, je to vlastně naprosto úžasné…“